Stála na okraji skály, vítr jí cuchal vlasy a v hlavě měla jasno. Nenáviděla svůj prokletý život. Konečně to skončí. Vtom se vedle ní zjevil ošuntělý chlápek. „Slečno,“ spustil opatrně, „než… no… než skočíte… nechtěla byste si to ještě naposledy rozdat?“ Žena na něj zůstala zírat. V očích se jí mísil šok, odpor a uražená důstojnost. „To tedy rozhodně nechtěla! Co si to dovolujete?“ odsekla ostře. Chlápek pokýval hlavou, jako by to stejně tušil. „Jasně… chápu,“ zamumlal. „Tak já na vás počkám dole.“