Marie je tak hodná žena. Pokaždé, když její manžel pozdě večer dorazí domů, tak hned jak vstoupí do dveří, dostane svoji fajfku, pantofle, pyžamo, knížku, kávu, večeři, a cokoliv dalšího se najde, to po něm Marie taky hodí.
Policista vyšetřuje úmrtí elektrickým proudem: "Paní Wattová, jak to, že když váš manžel zkratoval to vedení, nevyhodil jistič?" "Ale vyhodil! Dokonce desetkrát, než se přestal třepat!"
"Přece jen je manželství dobrá věc. Vidím, kamaráde, že od té doby, co ses oženil, ti nechybí ani jeden knoflík." "Ano, manželka mě je naučila přišívat."
Žena si stěžuje právníkovi: "Chci se rozvést, protože můj manžel má mizernou paměť!" "Obávám se, že to není dostatečný důvod, madam." "Ale ano. Pokaždé, když se okolo něj vyskytuje nějaká mladší ženská, zapomene, že je ženatý!"
Tak, abys věděl... Ale já to vím. Nic nevíš! Chceš mi snad vyznat lásku? To ne, ale... Tak vidíš, že to vím. Nech mě domluvit! To je pořád dokola. Protože jsi nic... Ale pochopil. Naše láska... Je otázka. No právě!
Tonda šel navštívit přítele. Našel ho v kuchyni klečet na kolenou a drhnout podlahu. "No tohle by mne ani ve snu nenapadlo, příteli." "Mě taky ne, to je nápad mé staré."
"Já se ti divím," povídá manželka panu Bedrníkovi, "že se na tu televizi vydržíš pořád dívat." "To je zvyk, drahá. Na tebe se třeba dívám už třicet roků..."