Z BUCOUCNOSTI... Jedu domů vlakem z práce, je ...

Z BUCOUCNOSTI...
Jedu domů vlakem z práce, je mi 73 let (o řidičák jsem již přišel jako zdravotně nezpůsobilý). Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s berlemi, vystupuji. Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl 70-ti letý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Alzheimera. Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku. Nádražní halu hlídá poloslepý policista podpírán dvěma hluchými kolegy. Vycházím ven a jdu na tramvaj, řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad, v restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z kómatu. Objednávám si pivo, kterého číšník kvůli třesu rukou půlku vylije, než dojde k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky! Jdu domů, tam se mě ptají mé děti ve věku 48 a 50 let, jestli bych jim nemohl najít nějakou práci? Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí. Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68-mi letá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu. Vracím se domů. Odložím obě protézy. Pustím televizi a sleduji celostátní oslavy narozenin prezidenta Kalouska, který se k naší radosti v plné síle, zdraví a svěžesti dožívá 120 let.