Do banky vtrhne tlupa ozbrojenců, s punčochou na hlavě, a zavelí: Peníze k našim nohám! Ale hoši, ozve se odkudsi. Tady jste sice v bance, ale nově rozšířené o věznici. To, aby se urychlil proces rozhodování o uvalení vazby na zločince. A za dveřmi za nimi spadne mříž.
Koukám na ten nepořádek kolem sebe, ale nepřinutím se jej uklidit. Vždycky si řeknu - zítra. Zítra si řeknu - zítra. Zítra si řeknu - zítra. Zítra si řeknu - zítra... Až se nakonec k tomu přinutím a ukrátím si tak život.
Vzhůru do života... Co to meleš dědku, okřikne ho babka. Ty mě nikdy nene... Buď už konečně zticha! ...cháš domluvit! Có, že nenechám? Tak cos to chtěl říct? ...věčného!
Ty nemáš televizi, auto ani mobil? Ne, televizi jsem vyhodil už před 25 lety. Tam, kam potřebuji, se dostanu dopravou a po svých, a na telefonování mám pevnou. Když jsem doma, tak jsem na příjmu, a když jsem venku, tak mám jiné zájmy.