Vtipy
Manželé Smithovi nemohli mít spolu děťátko, a tak se rozhodli využít služeb náhradního otce, s nímž by počali potomka. Toho dne, kdy měl zastupující otec dorazit, políbil pan Smith svou ženu a pravil: "Odcházím. Ten člověk by tu měl být každou chvíli."
Po půlhodině náhodou zazvonil u dveří podomní dětský fotograf, který doufal, že se mu podaří udělat nějaký obchod. "Dobrý den, paní, já jsem přišel, abych..."
"Ne, ne, nic nevysvětlujte. Už jsem vás očekávala," přerušila ho paní Smithová.
"Opravdu?" podivil se fotograf. "Výborně! Dělám překrásné dětičky."
"To je přesně to, v co s manželem doufáme. Pojďte prosím dál posaďte se." Po chvíli se s uzarděním zeptala: "Tak čím začneme?"
"Všechno nechejte na mně. Obvykle to zkusím dvakrát ve vaně, třikrát na pohovce a párkrát v posteli. Někdy je to docela zábavné i na podlaze v obýváku... můžete se tam více roztáhnout!"
"Vana? Podlaha v obýváku? Není divu, že nám to s Harrym nefungovalo."
"No, víte, paninko, nikdo vám nemůže zaručit, že se to povede pokaždé. Ale pokud vyzkoušíme několik různých poloh a já to vezmu ze šesti nebo sedmi úhlů, jsem si jist, že budete s výsledkem spokojena."
"To, to, to je snad trochu moc..." zalapala paní Smithová po dechu.
"Paninko, při takovéhle práci je třeba si dát na čas. To víte, že bych to nejraději sfouknul za pět minut, ale jsem si jist, že byste s tím nebyla spokojena."
"To tedy asi ne," zamumlala paní Smithová. Fotograf otevřel kufřík a vytáhl album s obrázky dětiček.
"Tohle se dělalo na střeše autobusu."
"Prokristapána!" vykřikla paní Smithová, mačkajíc v ruce kapesníček.
"A tahle dvojčata vyšla výborně, ale s jejich matkou byla potíž."
"Byla s ní potíž?" otázala se paní Smithová.
"Hrozná. Nakonec jsem ji musel vzít do parku, abych mohl odvést svou práci pořádně. Lidé se tam kolem nás shlukli ve čtyřech nebo pěti řadách, jen aby pořádně viděli."
"Ve čtyřech nebo pěti řadách?" zeptala se paní Smithová, oči doširoka otevřené v údivu.
"Ano," řekl fotograf, "však to také trvalo více než tři hodiny. Matka pořád ječela a vřískala - vůbec jsem se nemohl soustředit! Pak se začalo stmívat a já jsem s tím začal pospíchat. A když mi pak veverky začaly ohryzávat to moje nádobíčko, tak jsem to všechno zabalil."
"Vaše...ehm... nádobíčko?"
"No ano. Tak, paninko, pokud jste připravena, tak já si postavím trojnožku, abychom se mohli dát do díla."
"Trojnožku?"
"No jistě, musím používat trojnožku a položit si na ni ten svůj Canon. Je příliš velký na to, abych ho udržel dlouho v ruce. Paní? Paní! Proboha, ona omdlela!"
Po půlhodině náhodou zazvonil u dveří podomní dětský fotograf, který doufal, že se mu podaří udělat nějaký obchod. "Dobrý den, paní, já jsem přišel, abych..."
"Ne, ne, nic nevysvětlujte. Už jsem vás očekávala," přerušila ho paní Smithová.
"Opravdu?" podivil se fotograf. "Výborně! Dělám překrásné dětičky."
"To je přesně to, v co s manželem doufáme. Pojďte prosím dál posaďte se." Po chvíli se s uzarděním zeptala: "Tak čím začneme?"
"Všechno nechejte na mně. Obvykle to zkusím dvakrát ve vaně, třikrát na pohovce a párkrát v posteli. Někdy je to docela zábavné i na podlaze v obýváku... můžete se tam více roztáhnout!"
"Vana? Podlaha v obýváku? Není divu, že nám to s Harrym nefungovalo."
"No, víte, paninko, nikdo vám nemůže zaručit, že se to povede pokaždé. Ale pokud vyzkoušíme několik různých poloh a já to vezmu ze šesti nebo sedmi úhlů, jsem si jist, že budete s výsledkem spokojena."
"To, to, to je snad trochu moc..." zalapala paní Smithová po dechu.
"Paninko, při takovéhle práci je třeba si dát na čas. To víte, že bych to nejraději sfouknul za pět minut, ale jsem si jist, že byste s tím nebyla spokojena."
"To tedy asi ne," zamumlala paní Smithová. Fotograf otevřel kufřík a vytáhl album s obrázky dětiček.
"Tohle se dělalo na střeše autobusu."
"Prokristapána!" vykřikla paní Smithová, mačkajíc v ruce kapesníček.
"A tahle dvojčata vyšla výborně, ale s jejich matkou byla potíž."
"Byla s ní potíž?" otázala se paní Smithová.
"Hrozná. Nakonec jsem ji musel vzít do parku, abych mohl odvést svou práci pořádně. Lidé se tam kolem nás shlukli ve čtyřech nebo pěti řadách, jen aby pořádně viděli."
"Ve čtyřech nebo pěti řadách?" zeptala se paní Smithová, oči doširoka otevřené v údivu.
"Ano," řekl fotograf, "však to také trvalo více než tři hodiny. Matka pořád ječela a vřískala - vůbec jsem se nemohl soustředit! Pak se začalo stmívat a já jsem s tím začal pospíchat. A když mi pak veverky začaly ohryzávat to moje nádobíčko, tak jsem to všechno zabalil."
"Vaše...ehm... nádobíčko?"
"No ano. Tak, paninko, pokud jste připravena, tak já si postavím trojnožku, abychom se mohli dát do díla."
"Trojnožku?"
"No jistě, musím používat trojnožku a položit si na ni ten svůj Canon. Je příliš velký na to, abych ho udržel dlouho v ruce. Paní? Paní! Proboha, ona omdlela!"
Pani ucitelka nakreslila na tabuli jablko a pta se deti: "Tak deti, kdopak mi rekne, co to je?" Prihlasi se Pepicek: "Prosim, zadek." Ucitelka nejdriv zrudla a pak se rozplakala a utekla ze tridy. Za chvili vesel do tridy rozzlobeny pan reditel, koukne na tabuli, postavi se pred ni a povida: "Muze mi tu nekdo rici proc jste rozplakali pani ucitelku a proc je na tabuli nakreslana ta zadek?"¨
|
KoNster12... |
Ľudožrúti chytia Angličana, Francúza a Slováka.
Náčelník im vraví:
-Tak či tak dnes zomriete,pretože vašu kožu potrebujeme na zhotovenie posvätného kanoe,na ktorom sa budem plaviť po našom posvätnom jazere. Je len na vás za čo chcete zomrieť a akou zbraňou chcete zomrieť.
Angličan sa ozve ako prvý, vyžiada si pištol, priloží si ju k hlave, zvolá "VEČNÝ ŽIVOT KRÁĽOVNE" a zastrelí sa.
Druhý sa ozve Francúz, požiada o meč, priloží si ho pod krk, zvolá "VIVA LA FRANCE" a podreže sa.
Nakoniec sa ozve Slovák, požiada o vidličku a začne si ňou bodať po celom tele. Po pár minutách už leží v kalúži krvi a z posledných síl ešte stále do seba bodá vidličkou.
Náčelník sa ho spýta:
- Ty nemáš čo povedať pred smrťou?
Slovák sa mu pozrie do očí a hovorí:
-TAK, A MÁŠ PO KANOE!
Náčelník im vraví:
-Tak či tak dnes zomriete,pretože vašu kožu potrebujeme na zhotovenie posvätného kanoe,na ktorom sa budem plaviť po našom posvätnom jazere. Je len na vás za čo chcete zomrieť a akou zbraňou chcete zomrieť.
Angličan sa ozve ako prvý, vyžiada si pištol, priloží si ju k hlave, zvolá "VEČNÝ ŽIVOT KRÁĽOVNE" a zastrelí sa.
Druhý sa ozve Francúz, požiada o meč, priloží si ho pod krk, zvolá "VIVA LA FRANCE" a podreže sa.
Nakoniec sa ozve Slovák, požiada o vidličku a začne si ňou bodať po celom tele. Po pár minutách už leží v kalúži krvi a z posledných síl ešte stále do seba bodá vidličkou.
Náčelník sa ho spýta:
- Ty nemáš čo povedať pred smrťou?
Slovák sa mu pozrie do očí a hovorí:
-TAK, A MÁŠ PO KANOE!
Dežo a Karol jsou dva cigáni - žebráci z Česka. Pracují v Londýně na
různých ulicích. Dežo donáší domů denně 2- 3 libry a Karol oproti němu
donáší ženě každý den kufr plný 10 librových bankovek.
Jeden den se ptá Dežo Karola : Jak to, že pracuji stejně usilovně jako
ty a vydělám tak málo ?
Karol : Ukaž mi, co máš napsané na své tabulce.
Dežo ukazuje: Nemám práci, mám ženu a šest děti, nemáme co jíst, pomozte
nám.
Toto tam máš napsané? Nediv se, že tak málo dostáváš!
Ptá se Dežo: Tak co tam máš ty napsané?
Karol ukazuje : Už mi chybí jen 10 liber, abych se mohl vrátit do Česka.
různých ulicích. Dežo donáší domů denně 2- 3 libry a Karol oproti němu
donáší ženě každý den kufr plný 10 librových bankovek.
Jeden den se ptá Dežo Karola : Jak to, že pracuji stejně usilovně jako
ty a vydělám tak málo ?
Karol : Ukaž mi, co máš napsané na své tabulce.
Dežo ukazuje: Nemám práci, mám ženu a šest děti, nemáme co jíst, pomozte
nám.
Toto tam máš napsané? Nediv se, že tak málo dostáváš!
Ptá se Dežo: Tak co tam máš ty napsané?
Karol ukazuje : Už mi chybí jen 10 liber, abych se mohl vrátit do Česka.
Zajímavosti
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva