Jak řeknu tři, tak utíkej. Tři! Proč neutíkáš? Já myslel, že budeš počítat do tří. To jsem neříkal. Ale říká se to. A co? Raz, dva, tři. Tak raz, dva, tři. Proč neutíkáš? Neřekl jsi, abych utíkal. Oběd! Opakuje sestra, svolávající pacienty psychiatrické léčebny.
Lékař: Řeknu vám to na rovinu, umřel na rakovinu. Notář: Tak vám řeknu novinku, nebylo dáno do vínku, zdědit jeho majetek, připsán je tu dovětek, odkazuji všechno státu, za odcizenou ztrátu.
Tak jak, podařilo se ti to? Ne, nic, prostě nic. Přitom jsem byl slušný a poctivý. A co sprostě, to jsi nezkoušel? Ne. Tak to zkus, to mívá téměř stoprocentní úspěšnost.
Tady to není nějaký na sobě závislý trojúhelník: dvě ženy a jeden muž. Toto je jen jakýsi elipsoidně-kruhoidní blázinec, ve kterém se točí tito tři aktéři.